YAKOVLEV YAK
Yak– 7 Je jedním ze strojů, které vznikly v roce 1941 během druhé světové války z prototypu I-26. Školili se na nich i francouzští letci z pluku Normandie-Němen. Jakovlev Jak-7 byl mezi piloty velmi oblíbený pro svou jednoduchost, rychlost a manévrovací schopnosti. Původně existoval jako dvoumístný stíhací stroj. V pozdějších dobách začali inženýři v továrnách pracovat na jednomístné verzi. Jednomístná verze byla vybavena kanónem ráže 20 milimetrů, který byl umístěn ve vrtuli a dvěmi 7,62 milimetrovými kulomety v krytu motoru.
Prvotní nákresy Yaku-7
Pod křídly pak mohl nést další zařízení, jako jsou rakety nebo samosvorné palivové nádrže.
Manévrovací schopnosti letounu byly úžasné. Ruští piloti si ho ihned zamilovali, když s ním poprvé vzlétli. Hřbetní páteř letounu sice neumožňovala dobrý výhled do zadních stran, ale za to zvýšila kapacitu úložného prostoru v kokpitu. Konstruktéři Yaku-7 pokračovali v hladkém designu ze strojů Yak-1. Linie Yak-7 byla formálně představe před Sovětskými orgány v roce 1942. V následující verzi Yak 7-37 byl začleněn 37 milimetrový kanón MPSh ve vrtuli, v krytu motoru pak byly umístěny dva kulomety ráže 12,7 milimetrů. Yak-7A byla vylepšenou verzí Yak-7, představena byla rovněž v průběhu roku 1942. Model 7A obsahoval M-105PA dvanáctiválcový kapalinou chlazený motor.
Prototyp letounu, detailní záběr na kokpit.
Dosáhl 308 mil za hodinu. Výzbroj tvořila 1 kanón ráže 20 milimetrů ShVAK ve vrtuli a dva kulomety ráže 7,62 milimetrů v krytu motoru ShKAS. Pozdější modely Yak-7A byly vyzbrojeny dvěma kulomety ráže 12,67 milimetrů firmy Berenzin UB. Yak-7B byl dalším nástupcem Yak-7A. Značně byl vylepšen palubní systém. Bylo vyrobeno 5 000 kusů této verze. Další verze Yak-7D byl vyroben v roce 1944. Jeho účelem bylo dosažení větší vzdálenosti, než jeho předchozí modely. Prototyp byl vyroben z již existujícího Yak-7B. Yak-7R byla modifikována trysková stíhačka z originálu Yak-7. Instalovány do něj byly německé tryskové motory Junkers Jumo 004. Yak-7 sloužil například v Albánii, Francii, Bulharsku, Polsku a Jugoslávii. Celkově se vyrobilo 6399 kusů. Technické specifikace Yak-7A Posádka: 1 člen Motor: M-105PA dvanáctiválec kapalinou chlazený motor Výkon: 780 kW Délka: 8,45 metrů Dosah: 643 km Maximální rychlost: 495 km/h Výzbroj: kanón ráže 20 milimetrů ve vrtuli, firmy ShVAK dva kulomety ráže 7,62 milimetrů, firmy ShKAS.
IL-2 Šturmovik
Iljušin Il-2 „Šturmovik byl bitevním letadlem používaným zejména Sovětským svazem během druhé světové války. Byl jedním z nejmasověji vyráběných letadel; celkem bylo vyrobeno 36 183 strojů všech verzí. Letadlo Il-2 vzniklo na základě požadavků sovětských vzdušných sil na letadlo pro spolupráci s pozemními silami. Vývoj tohoto typu začal v druhé polovině 30. let 20. století z iniciativy konstruktéra Sergeje V. Iljušina. První stroje se dostaly k jednotkám už před napadením SSSR, v květnu 1941. Za jediný měsíc, který zbýval Sovětskému svazu do začátku války, nemohlo proběhnout řádné přeškolení pilotů, což mělo zpočátku, společně s absencí stíhací ochrany v první fázi bojů za následek katastrofální ztráty v soubojích se stíhači Luftwaffe. Nevelká bojová skupina, která létala na šturmovicích ve středním úseku fronty, však získala první bojové úspěchy. Il-2 snesly prudkou palbu zbraní menších ráží, spolehlivě dolétly na mateřské základny i se značným poškozením a nevyžadovaly ani náročnou údržbu, ani upravené rozjezdové plochy. Na přelomu let 1941–1942 byly letecké továrny evakuovány na východ, přičemž v nových podmínkách docházelo k zjednodušení technologické náročnosti letounů Il-2. Z bojových zkušeností však bylo zřejmé, že bude znovu nutné zasáhnout do konstrukce a vytvořit místo pro zadního střelce. Navíc kvůli narůstajícímu nedostatku hliníku se začal trup a později i křídla vyrábět ze dřeva. To však mělo za následek zvýšení hmotnosti a z toho pramenící pokles výkonů.
IL-2 na letišti během přebrojování, rok 1942.
Potřeba pasívní obrany však byla natolik naléhavá, že ještě před zavedením modernizovaného Il-2m3 do výroby bylo velké množství jednomístných Il-2 v polních podmínkách upraveno tak, aby mohly nést i střelce z velkorážního kulometu. Prototyp verze Il-2m3 prošel státními zkouškami v červenci 1942, ve třetím čtvrtletí téhož roku již byly tyto stoje dodávány k bojovým jednotkám. Obranu zadní polosféry zajišťoval střelec-radista-pozorovatel, který ovládal pohyblivý kulomet UBT ráže 12,7 mm. Jeho postavení nebylo v prvním období zavedení dvoumístných Il-2 typ 3 záviděníhodné, jeho kabina nebyla pancéřována, tudíž střelci měli 7× vyšší ztráty než piloti a teprve v průběhu dalšího vývoje se střelcům dostalo improvizované ochrany. Protože tím vzrostla hmotnost letounu, muselo dojít k experimentům ve výzbroji, která byla modernizována na lehčí modernější modely. Bitevníky Il-2 byly od počátku roku 1943 vybaveny motory AM-38F s výkonem 1750 k. Jejich standardní výzbrojí byly 2 kanóny ráže 20 nebo 23 mm, 2 kulomety ráže 7,62 mm, 8 neřízených reaktivních střel ráže 82 mm nebo až 600 kg bomb; jako ochrana před stíhači nepřítele jeden kulomet Berezin UBK ráže 12,7 mm. Od května roku 1943 byly některé šturmoviky vyzbrojeny dvěma protitankovými automatickými kanóny 11-P-37 ráže 37 mm, což v bitvě u Kurska znamenalo pro Němce nepříjemné překvapení.
IL-2 nad Kurskem
Další novou výzbrojí byly tzv. PTABy, což byly kumulativní bomby o hmotnosti 1,5 kg (dle jiných zdrojů 2,5 kg), které propalovaly pancíře tanků až do tloušťky 70 mm. Ty při svržení z výšky 75–100 metrů pokryly na zemi pás široký 15 m a dlouhý asi 70 m, na němž vykonaly zkázu. Tyto bombičky byly rozsévány ze zásobníků DAG-10, kde jich bylo 192 kusů, přičemž zásobníky zavěšené pod křídly se daly v případě nebezpečí jako celek odhodit. Šturmoviky se osvědčily také u pobřežních jednotek sovětského námořního letectva, kde útočily na plavidla nepřítele nejen svými běžnými zbraněmi, ale i torpédy.[zdroj?] Výroba šturmoviků se neustále stupňovala, roku 1943 byl téměř každý třetí letoun vyrobený v SSSR právě Šturmovik. Během druhé světové války se paleta typů dále rozšiřovala. Experimentovalo se zejména s výzbrojí. Na konci války byla zavedena modernizovaná verze Il-10. Během svého nasazení na frontách Velké vlastenecké války si brzy získal dobrou reputaci. Jeho objevení se bylo pro Němce nemilým překvapením. Nehledě na to, že taktika nasazení bitevních letadel k přímé podpoře pozemních vojsk byla v začátcích, začaly sovětské stroje způsobovat nepříteli silné ztráty a vyvolávat paniku v jeho řadách. Německými vojáky byly stroje Il-2 brzy přezdívány černá smrt (německy Schwarzer Tod). V sovětské armádě byly nazývány „létající tank“, „létající pěšák“, „iljuša“ nebo „hrbatý“. Asi nejznámější přezdívkou byl název šturmovik („bitevník“ – od slova штурм, „útok“), který se stal v ruštině i oficiálním názvem kategorie bitevních letadel.
Lavočkin La-5
Lavočkin La-5 (rusky: Лавочкин Ла-5) byl sovětský stíhací letoun masově vyráběný a nasazený během druhé světové války. Tento typ byl následníkem vývojové řady letadel LaGG-3 a LaG-5 a stal se jedním z nejlepších sovětských stíhacích strojů nasazených v konfliktu. Po odchodu V. P. Gorbunova z konstrukční kanceláře zmizelo z označení "G" a nový letoun vyráběný sériově od července 1942 s motorem AŠ-82 dostal označení Lavočkin La-5. Zabudováním vylepšené varianty motoru s označením AŠ-82F do draku La-5 došlo k novému typovému označení, Lavočkin La-5F a od 5. prosince 1942 se podařilo zahájit velkosériovou výrobu. La-5 se oproti svému předchůdci LaGG-3 s kapalinou chlazeným řadovým motorem M-105P lišil hvězdicovým motorem AŠ-82.
Průřes La-5
Rovněž se změnil typ překrytu kabiny, což mělo za následek zlepšení výhledu dozadu, snížení hmotnosti a doletu (od verze La-5F). Pro kostru bylo použito obyčejné jedlové dřevo, které sice přispělo k nárůstu hmotnosti, ale práce s ním byla jednoduchá. V březnu roku 1943 přišla odlehčená a pro snadnější výrobu upravená verze Lavočkin La-5FN, která se stala nejrozšířenější. Od předešlé verze se lišila motorem AŠ-82FN, který měl nový kompresor a přímé vstřikování paliva do válců. Jeho výkon činil až 1 850 k. Taktéž byl odlehčen podvozek a zlepšena tepelná izolace kabiny. Cvičná verze odzkoušená v září 1943 nesla označení La-5UTI s motorem AŠ-82F, bez pancéřování a s redukovanou hlavňovou výzbrojí na jeden kanón SP 20 nebo jeden kulomet UBS ráže 12,7 mm . Varianta s turbokompresory nesla označení Lavočkin La-5TK. Stroje La-5FN byly poprvé nasazeny v bitvě v Kurském oblouku a sloužily až do konce války. Brzy si získaly velkou oblibu. Byly to typické frontové stroje sovětského letectva. La-5FN byl v malých výškách, pro které byl dimenzovaný, rovnocenným soupeřem německých Bf 109G a Fw 190A. Zaostával za nimi však v o něco nižší palebné síle. 21 La-5FN také úspěšně zasáhlo do bojů SNP v rámci 1. československého stíhacího leteckého pluku a jeho piloti dosáhli devět potvrzených a tří pravděpodobných sestřelů.
Český La-5
Československé letectvo používalo po válce letouny Lavočkin La-5FN pod označením S-95 a La-5UTI s motorem FN přeznačené na CS-95. Uvažovalo se nad vlastní produkcí u rudého Letovu. Logickým pokračováním stroje La-5FN se stal Lavočkin La-7. Celkem bylo vyrobeno 9 920 ks La-5. Lavočkin La-5FN byl jednomístný, jednomotorový samonosný dolnoplošník. Dřevěná kostra křídel a pevných ocasních ploch byla potažená překližkou, kovová kostra pohyblivých ocasních ploch a klapek plátnem. Trup tvořila překližková poloskořepina. Krycí plechy motoru byly duralové. Hvězdicový motor poháněl kovovou trojlistou vrtuli s nastavitelným úhlem náběhu listů. Podvozek záďového typu byl plně zatahovací. Hlavní podvozkové nohy se zatahovaly směrem k trupu, ostruhové kolo vzad do trupu. Výzbroj tvořily dva pevné kanóny ŠVAK ráže 20 mm střílející okruhem vrtule. Pro každý bylo standardně k dispozici 200 nábojů. Letoun mohl nést i 8 neřízených raket RS-82, bomby do hmotnosti 500 kg nebo přídavné nádrže s palivem. Technické údaje Posádka: 1 (pilot) Délka: 8,67 m Rozpětí: 9,80 m Výška: 2,54 m Plocha křídel: 17,5 m² Prázdná hmotnost: 2 605 kg Vzletová hmotnost : 3 265 kg Maximální vzletová hmotnost: 3 402 kg Pohonná jednotka: 1× vzduchem chlazený, 14-válcový dvouhvězdicový motor Švecov AŠ-82FN Výkon pohonné jednotky: 1 361 kW (1 850 k) Výkony Maximální rychlost: 648 km/h Dolet: 765 km Dostup: 11 000 m Stoupavost: 16,7 m/s Plošné zatížení: 186 kg/m² Poměr výkon/hmotnost: 420 W/kg Výzbroj 2× kanón ŠVAK ráže 20 mm, každý s 200 náboji, v horní části přídě 8× neřízené rakety RS-82 nebo až 500 kg bomb
I-16
Polikarpov I-16 byl sovětský jednomístný jednomotorový stíhací letoun dolnoplošné koncepce zkonstruovaný N. N. Polikarpovem. Ve třicátých letech 20. století se stal jedním ze symbolů sovětské konstruktérské školy a nejvýkonnější sovětskou stíhačkou v tomto období. Letoun I-16 byl poprvé nasazen ve španělské občanské válce, kde si na republikánské straně vysloužil přezdívku „Mosca“ (muška), zatímco na straně frankistů přezdívku „Rata“ (krysa). Zde se stal významným pomocníkem republikánských letců, kterým Sovětský svaz poskytoval pomoc, i když se projevovaly jeho některé nedostatky. Polikarpovy I-16 typ 5 a 10 připlouvaly na sovětských lodích Rostov, Něva a Volga do přístavu Cartagena a Alicante.
Krysa stojící na polním letišti.
Po zablokování těchto přístavů povstalci byly dováženy po železnici z francouzských přístavů Le Havre a Bordeaux. Sestavovaly se v Katalánii a v případě dodání pouze draků se používaly k zabudování americké motory Wright Cyclone R-1820-F54. První I-16 zasáhly do bojů v listopadu 1936 při protiůtoku v oblasti Valdemoro, Sasena a Esquivias. Na jaře 1937 vznikla slavná stíhací skupina 31, která měla sedm perutí po patnácti letounech. Také tento letoun pilotoval Čechoslovák Jan Ferák, který se na sklonku svého španělského působení stal velitelem stíhacího útvaru, který byl vybaven právě "moscami". Po skončení občanské války zůstalo mnoho hotových nebo rozestavěných I-16 ve Španělsku kde jako stíhací sloužily do roku 1943. Po tomto datu byly přemístěny do leteckých škol. Poslední I-16 dolétal pod označením C.8 v červenci 1952 v letecké škole v Moronu. V době japonské agrese v roce 1938 sloužily v čínském letectvu I-16 typ 10. Dalšími boji prošly tyto letouny v bojích sovětského letectva proti Japoncům v roce 1939 nad Chalchin Golem a u jezera Chasan, kde předčily japonské stroje. U sovětských letců tento letoun vydobyl přezdívku „Jastrebok“ (jestřábek).
I-16 ve vzduchu
Avšak v dalších bojích se prokazovala zastaralost jeho koncepce, takže piloti I-16 přejmenovali nelichotivou přezdívkou „Išak“ (osel). Ve výzbroji VVS zůstaly do roku 1943. Za Zimní války finové ukořistily jeden I-16, který byl v dubnu 1941 předán Německu k testům. Během Pokračovací války získal Ilmavoimat dalších šest strojů I-16, z nichž se do služby Finského letectva dostaly prakticky pouze dva. Zatímco 28. března 1942 ukořistěný jednomístný I-16 typ 6 (IR-101) u Suursaari nalétal ve finských službách ve stavu 3./LLv 6 (3. letka 6. perutě) pouze 6 hodin 35 minut, podstatně více byl využíván dvoumístný I-16 UTI. Ten padl do rokou finským jednotkám 8. září 1941 u řeky Svir v mírně poškozeném stavu. Dne 17. října 1941 byl předán do opravárenských dílen. Nejdříve nesl označení VH-22, které bylo následně změněno na UT-1, které nesl do konce služby. 10. dubna 1942 byl předán peruti LeLv 48, u které létal do 8. srpna. Poté byl přidělen cvičné peruti TleLv 35. K vyřazení tohoto stroje došlo 11. září 1942 po nalétání 43 hodin 25 minut. Vyřazený I-16 UTI byl odeslán do leteckého skladu a 9. srpna 1944 tam byl zrušen. Celkem bylo vyrobeno 7004 ks všech verzí. Charakteristika: jednomístný stíhací a bombardovací letoun. Pohon: hvězdicový pístový devítiválcový motor Švecov M-63 o výkonu 820 kW. Výzbroj: dva kanóny ráže 20 mm a dva kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm, závěsníky pod křídly pro šest raket RS-82. Rozpětí: 9,00 m Délka: 6,04 m Nosná plocha: 14,54 m² Hmotnost prázdného letounu: 1 475 kg Vzletová hmotnost: 1878 kg Maximální rychlost: 489 km/h Dostup: 9900 m Dolet: 440 km, s přídavnými nádržemi 700 km
Tupolev TB-3
Tupolev TB-3 Tupolev TB-3 (Тяжелый бомбардировщик, Těžký bombardér) byl těžký bombardér používaný sovětským letectvem ve 30. letech a na počátku 40. let. Historie vzniku těžkého čtyřmotorového bombardéru TB-3 spadá již do roku 1925. Následujícího roku začaly práce v konstrukční kanceláři A. N. Tupoleva, které trvaly až do roku 1929. Byl zkonstruován letoun, který dostal označení ANT-6. Na podzim roku 1930 byly prováděny jeho první zkoušky, jejichž výsledky byly neuspokojivé. Došlo ke změně pohonu, kdy se za americké motory Curtiss Conqueror instalovaly sovětské M-17. 10. října 1932 proběhly státní zkoušky, které tentokrát dopadly úspěšně. Sériová výroba s přiděleným oficiálním názvem TB-3 se rozběhla ještě téhož roku. Od roku 1934 se začaly vyrábět modernizované TB-3 s motory M-34R. Roku 1937 se podařilo posádkám čtyř těchto upravených letadel přistát na led v oblasti severního pólu.
Boční nákres TB-3
Celkem bylo vyrobeno 819 letadel všech verzí TB-3. Bombardéry TB-3 se účastnily koncem třicátých let bojů Sovětského svazu s Japonskem, v Zimní válce s Finskem, zúčastnily se i přepadení Polska. V roce 1941 již byly zcela zastaralé, avšak dále působily zejména v námořním letectvu. Poslední akce nad pevninou se konaly roku 1941 v zimě u Moskvy. Díky mohutnosti křídel byly používány jako nosiče dvou podvěšených stíhacích letounů Polikarpov I-16, této sestavě se říkalo Zvěno. Nejznámějšími akcemi těchto sestav jsou nálety na rumunská naftová pole, kdy I-16 se zavěšenými 250kg bombami byly 40 km před cílem odpoutány a shodily bomby na nádrže s naftou.TB-3 byly též určené pro noční bombardování, sloužily jako výsadková či transportní letadla po dobu celé Velké vlastenecké války. Charakteristika: čtyřmotorový bombardovací letoun Pohon: 4 x motor M-17 o výkonu 715 k, později MF-34FRN o výkonu 900 k Délka letadla: 25,10 m Rozpětí: 41,8 m Nosná plocha: 234,50 m² Vzletová hmotnost: 18 877 kg Maximální rychlost: 200-300 km/h Dostup: 8000 m Dolet: 2000 km Nosnost bomb: 3000 kg, maximálně až 5000 kg Výzbroj: 4×2 kulomet ráže 7,62 mm
Letka TB-3 v létě roku 1943